Technická

Celý příští týden budu bez přístupu k internetu, čili bez aktualizací.

Noční kvalita

Jako každé léto, když jsem měl prázdniny nebo dovolenou, mám čas sledovat filmy, které normálně z časových důvodů sledovat nemohu. Konkrétně mám na mysli filmy, které ČT2 uvádí v rámci filmového klubu. Ať už jde o filmy z různých koutů světa (Irán, Maďarsko atd.) nebo o tzv. americké nezávislé filmy.

V poslední době jsem shlédl např. tyto filmy: Ztraceno v překladu, Věčný svit neposkvrněné mysli, Sekretářka nebo třeba včerejší Tábor tygrů a všechny byly vynikající. Škoda, že některé jdou tak pozdě. Obávám se, že přes rok mi opět spousta skvělých nočních filmů uteče. Samozřejmě je tu možnost si daný film nahrát, jenže občas zapomenu nachystat video nebo nemám čas přes den film shlédnout.

Škoda, že tyto filmy nejdou v rozumných časech nebo třeba v pátky a soboty, kdy často v televizi skutečně bývají naprosto tragické filmy.

Bohužel vkus většinových diváků je trochu jiný, ale i přesto si myslím, že spousta těchto filmů by zaujala i běžného diváka, jenže jsou tam titulky, někdy mají delší rozjezd….

Je to prostě strašná škoda, protože to jsou často vynikající filmy a ne vždy jsou to jen intelektuální filmy pro velmi náročného diváka, které kromě filmových kritiků a pár intelektuálu nemohou nikoho jiného zaujmout. Viz. třeba včerejší vynikající Tábor tygrů.

Násilí v Evropě již nikdy?

Válka v bývalé Jugoslávii mě vždy zajímala. Jako malý kluk jsem sledoval všechny zprávy o tomto krvavém konfliktu a byl zděšený co se na konci 20.stol. může dít na území Evropy.
Bohužel masakrům, znásilňování, etnickým čistkám, porušování mezinárodních konvecí apod. nedovedl nikdo zabránit a u mě, v nějakých 10 letech, rostl odpor k vyjednávací taktice především evropských států a OSN, které neustále vyjednávali příměří, která byla vzápětí oběmi stranami porušována.
Už v té době jsem si říkal, že mír nelze ubránit pouze hezkými slovy a slušností. Bohužel někdy musí přijít síla a zbraně. Samozřejmě, že konflikt především v Bosně byl velmi komplikovaný, jelikož např. v první válce v Perském zálivu (Irák obsadil Kuvajt) bylo jasné kdo je "zlý" a kdo "hodný". Ovšem tady měli časem všechny strany máslo na hlavě. Přesto si myslím, že se tu jasně projevila neschopnost mezinárodního společenství.
Proto chci uporzornit na docela dobře zpracovanou stránku k válce v Jugoslávii, která byla vytvořena na základě zprávy o zatčení Radovana Karadžiče.
Myslím, že každý koho to aspoň trochu zajíma, by si měl tyto stránky pročíst, jelikož i dnes je to poměrně aktuální téma.
Stačí pomyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby se něco znova zvrtlo na Balkáně nebo si stačí vzpomenou na Kavkaz, který jen čeká na to, kdy se něco vyhrotí. Ale i západní Evropa není tak poklidná a nemusí tu být věčný mír, jak se nám může někdy zdát. Stačí vzpomenou dlouhodobé napětí mezi Valony a Vlamy v Belgii, autonomistické tendence Basků či Katalánců ve Španělsku, nerovné postavení bohatého severu a chudého jihu Itálie, či dlouhodobě frustrované Araby ve Francii.
Proto doporučuji pročíst si tuto již zmíněnou stránku o válce na Balkáně aby si každý uvědomil, že dnešní mír a prosperita v Evropě není automatická a věčná.

Jak naschvál

Téměř každý to asi někdy zažil. Člověk se chce bránit nějakému, podle něj, nepravdivému nařčení, chce dokázat pravý opak a jako naschvál se mu to nepodaří. To ale ještě není to nejhorší. Horší je když při svém "obhajování" potvrdí přesně to co chce vyvrátit.

A právě to mě docela rozesmálo ve zprávách na TV Nova. Nechci tady hodnotit úroveň tohoto zpravdoajství, ani to kdo má či nemá pravdu. Ale řekněte sami, není absurdní, když motorkáři protestují před TV Nova, že o nich informuje záměrně pouze negativně (hazardní jízda, ježdění bez přilby apod.) a přímo při tomto protestu, za chodu kamer, se tam vřítí motocyklista bez přilby a havaruje? Tímto nechi nijak odsuzovat či obhajovat ani jednu ze stran, jen mi to přišlo bizarně úsměvné.
Inkriminované video je zde.

E3 2008 mým pohledem

Tak se nám slavná E3 blíží ke konci. Tři hlavní konference už proběhly (Microsoft, Nintendo, Sony) a tak tu napíšu mé skromné postřehy. Abych řekl pravdu, zajímají mě pouze hry. Žádné nové periferie ani online služby, prostě pouze hry. A z hlediska nich byla pro mě letošní E3 velmi slabá.

První na řadě byl Microsoft.
Ukázal hratelné ukázky z Falloutu 3, Residenta evila 5 (obě ovšem budou i na PS3), Fable2, Gears of war 2, Viva piňata a Banjo kazooie (pro mě jedna z nejočekávanějších her, jelikož dnešní doba je pro plošinovky hodně špatná). Jistě všechny to budou bezesporu výborné hry, ukázky taky vypadaly skvěle, ale kde je nějaká novinka? Hry jako SceneIt a Guitar hero se mi nechce ani zmiňovat. Pro mě to nejsou hry, ale spíš interaktivní zábava, ať si pod tím každý představí co chce. Přeci jen novinka – Lips, ovšem opět zklamání, je to jen napodobenina Singstar.Pak nějaké JRPG, ale zas nic nového.

A nakonec přišla údajná bomba. Ohlášení Final fantasy XIII na X360. Ano z hlediska dlouhodobé exkluzivity této série na playstationech to je velmi zajímavé překvapení, ale pořád to je to FFXIII o kterém víme už nejméně 2 roky, jen se podívá i na jinou konzoli.

Microsoft nepřinesl z hlediska her absolutně nic nového, pouze ukázal již známé hry. Takže pro mě osobně zklamání.

Druhé na řadě bylo Nintendo. To je už pro mě několik posledních let v těžkém útlumu. Samozřejmě ne z hlediska úspěchů a prodejů, ale z hlediska her. Neříkám, že hříčky typu Wii Sports, Wii Fit apod. jsou špatné, ale já chci pořádné hry, ne hříčky, ne party hry. A těch nabízí Wii poskrovnu. A jejich konference v tom jen pokračovala. Ano bude tady sonwboard, který se bude hrát na balance boardu, další šílení králici nový díl Wii Sports, Wii music, pro mě nudný Animal crossing , Star Wars: The Clone Wars (hvězdné války mě nezajímají) a Call of duty (jediná „normální“ hra). Ale kde je třeba nová Zelda nebo Mario (prý se ale na nich pracuje) nebo nějaká nová hra, a ne jen další, i když výborná, pokračování zaběhnutých sérií? Prostě nic. Snad jen na NDS bylo zajímavé ohlášení Grand theft auta, ale žádné konkrétnější informace se neobjevily. Nintendo jde svým směrem, což netvrdím, že je špatné, ale pro mě to je naprosto nezajímavé. Škoda.

Jako poslední proběhla konference Sony. A v podstatě pokračovala v tom, v čem její předchůdci. Téměř žádné nové hry, jen ty o kterých se již ví. Ale přeci jen tu pár novinek bylo.

O Resistence 2 se mluví a píše již déle, i nějaká vide byla vypuštěna, ale nový trailer vypadal velmi hezky, a abych řekl pravdu, tak jako jediný mě aspoň trochu z „velkých“ her zaujal. Hry na PS2 a PSN přeskočím (i když se tam objevilo několik zajímavých her – třeba nový Ratchet).

Ovšem na PSP byla ohlášena jedna hra, o které se zatím vůbec nevědělo a která vypadá velmi slibně (Loco roco 2 a Patapon 2 budou jistě taktéž výborné, ale opět se o nich již vědělo). A tou je Resistence: Retribution.

Samozřejmě každého hned napadne ( a již i na některých fórech jsem to četl), že to bude nějaký bídný port Resistence z PS3, což je ale pěkná blbost. Bude to originální (ve smyslu nová, ne konverze) 3rd person střílečka z prostředí Resistence (bude to vztah asi něco jako Killzone na PS2 a Killzone: Liberation na PSP). Taktéž jsem četl, že ovládaní v tom případě bude stát za starou belu. To nikdo zatím nemůže vědět, ale pokud bude vyřešeno tak skvěle jako u Syphon filtera, tak se není čeho bát (mám ten pocit, že to dělá i stejné studio, co Syphona, ale nejsem si jistý).Čili pro mě v podstatě jediné velmi pozitivní překvapení.

Poté Sony oznámila dvě nové hry na PS3 - DC Universe Online a MAG, obě jsou to multiplayerové hry, takže nic pro mě. Poté opět již dříve ukazovaný Infamous (ten mě docela zajímá, tvůrcum ze Sucker puch celkem věřím). A pak byla oficiálně ohlášena jedna z nejočekávanějších her na PS3 – God of war 3, ale bylo to celkem zklamání, protože trailer neukázal zhola nic, a ani žádné bližší informace nebyly sděleny.

Kdybych měl tedy shrnout mé dojmy: Microsoft neukázal nic nového, jen již známá pokračování, Nintendo ukazovalo jen své hříčky a na NDS jednu novou hru a Sony ukázala 2 nové, ale pouze MP hry, a jednu velmi zajímavou PSP hru Ale i tak to byla bída. Z hlediska nových her, je tak pro mě mírným vítězem Sony, ale jak se říká: mezi slepými jednooký král.

Poprvé v Tatrách.

Tak jsem zpět, rozlámaný, ale spokojený. Menší dovolená v Nízkých Tatrách se vydařila. Jelikož to byla čistě pánská jízda a navíc jsme byli ubytováni u známých, tak to bylo bez ženského remcání a v podstatě zadarmo.

Bydleli jsme v menší vesnici nedaleko Brezna, hned pod horami. Bohužel jsme neměli auto, takže jsme byli odkázaní na místní autobusy, což nás občas limitovalo, ale nebylo to nijak fatální.

Ve čtvrtek jsme si udělali první výlet do okolí, a šli jsme rovnou z naší základny pěšky. Stezky byly vyznačeny ze začátku dobře, ale asi nebyly nijak zvlášť využívány, protože byly trochu zarostlé a nepotkali jsme ani živáčka. Ovšem již za chvilku nastal problém.

Ačkoliv jsme šli stále po stezce a nešlo nikam jinam odbočit, najednou jsme přišli na místo, kde už evidentně žádná stezka vést nemohla. Museli jsme se tedy prodírat vysokou trávou, hustým lesem a strmě do kopce, až jsme nakonec asi po hodině vyšli na hliněnou stezku, která sloužila pro odvoz dřeva. Když jsme se pořádně rozhlédli a srovnali terén s mapou, zjistili jsme, že jsme asi 100m pod hřebenovkou, po které jsme měli jít. Jenže se na ni už nedalo dostat, protože svahy byl příliš strmé. Tak jsme šli celou dobu pod ní, a navíc ještě delší oklikou, než jsme měli původně v plánu, ale nakonec po 8h cesty jsme se dostali domů. Celkem únavný výlet, ale nijak extrémně náročný.

Další den jsme se rozhodli zdolat nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Ďumbier (2043m.n.m.). Ten už byl dál, a to tak, že jsme se museli k výchozímu bodu dopravit autobusem. Pěší stezka k němu bylo ovšem již dost náročná.

Převýšení asi 800m, po cestě odhadem 2 km, bylo opravdu vyčerpávající, navíc byla cesta kamenitá a slunce pálilo tak, že jsem byl během pár minut dost propocený. Když jsme konečně dorazili na horskou chatu asi 300m pod vrcholem, tak jsme si dali malé pivo za 30,- Sk, nabrali síly a pokračovali dál, tentokrát už po mírnější, pouze kameny tvořenou cestou.

Vrcholu jsme nakonec nedosáhli, zůstali jsme asi 100m pod ním. Ne snad proto, že bychom už nemohli, ale byli jsme omezeni posledním autobusem, který nám jel pře sedmou hodinou.

Zpátky jsme se vydali po žluté stezce, jelikož nám jel autobus z jiného místa než jsme přijeli. Stezka byla asi málo využívaná a hodně náročná. Šlo se zprudka z kopce po malé hliněné pěšince, kde by se dva vedle sebe nevešli. Navíc okol ní byla jen vlhká tráva a sem tam kleč, takže stále podkluzovaly nohy a člověk musel jít hodně opatrně , aby nesjel z prudkého svahu. Sem tam byla na kameni turistická značka, která nás utvrzovala v tom, že jdeme správně.

Jenže opět, ačkoliv nebylo možné jít jinam, jsme najednou přišli k hustému porostu a nebylo kam jít. Žádná značka, žádná cesta. Vrátit se zpět nepřipadala v úvahu, tak jsme se museli prodírat opravdu hustým lesem a sestupovat velmi příkrým svahem. Naštěstí jsme věděli, že máme jít směre k potoku, který byl z povzdáli slyšet. Asi po hodině strastiplné cesty, z které jsme měli poškrábané ruce a nohy a boty od bláta jsme sešli na hliněnou cestu. A světě div se, po několika metrech jsme viděli na stromě žlutou značku. Opravdu by mě zajímalo, kde jsme udělali chybu, ale všichni jsme se shodli, že skutečně nebylo kam jinam jít. Autobus jsme nakonec stihli, takže vše dopadlo dobře.

Další túra už byla bez problému. Po ní jsme si večer zašli zahrát s místními školáky fotbal na hřiště, a další ráno jsem div nevstal , jak jsem byl rozlámaný, ale stálo to zato.

Musím se přiznat, že jsem byl na Slovensku poprvé v životě a líbilo se mi tu. Místní lidé byli příjemní, když slyšeli, že jsme z Česka, tak se hned si s námi začali povídat. Taktéž byli pohostinní a při žádné návštěvě nechyběla flaška na stole. Člověk se musel hlídat, aby nedopadl špatně. I halúšky jsem jedl poprvé a byly výborné.

Co mě zaujalo byly Rómové, kteří téměř co 200 m okolo cesty postávali a nabízeli borůvky a houby. To jsem u nás nikde neviděl.

Tatry jako takové jsou velmi hezké, ale pro mě to není ideální místo pro dovolenou. Sice rád cestuji, ale nejsem příliš náruživý horský turista, ale i tak nelituji. Až na to značení stezek, to bylo opravdu nepříjemné.

O blogu

Tak už je to víc jak týden, kdy existuje tento blog. Jak jste si jistě všimli, snažím se sem dávat aspoň obden nové příspěvky, ale spíše každý den. Nejen proto, aby tu bylo vždy něco nového pro každého kdo navštíví tuto stránku, ale především proto, že mě to zatím stále baví. Když se dívám na návštěvnost, tak nějaký smyl to snad má.
Pokud jste si nevšimli, vlevém sloupci jsem přidal rubriku Písnička pro tento den, kde chi každý den dávat to, co jsem zrovna poslouchal a nejvíce mně zaujalo.
Ovšem jelikož dnes odjíždím k našim braťom do Tater, bude zde minimálně do neděle mrtvo. Samozřejmě budu rád za jakékoliv připomínky k tomuto blogu, jelikož, i když ho primárně píši hlavně proto, že mě to baví, tak mě zajímá co se líbí či nelíbí a zajímá či nezajímá vás, čtenáře.

Capcom vs. PSP

Opravdu nechápu proč firma Capcom kašle na PSP. Jediné co na PSP vydal kromě pár portů (Breath of fire 3 a Power stone collection) jsou nic moc bojovky (Darkstalker, Street fighter), tradičně pro mě nezajímavý Megaman, kolekce starých her (Capcom classic), nějaké puzzle a především v Japonsku oblíbené rpg Monster hunter. A málem bych zapomněl na Ultimate ghost n goblins A to je vše.
Na takovou slavnou firmu, která vytvořila takové legendy jako Resident evil, Dino cisis, Onimusha, Devil may cry bych čekal trochu více. A to nemluvím o studiu Clover, které vytvořilo můj oblíbený Viewtiful Joe (ať tak Capcomu nekřivdím, vydal ještě na PSP Viewtiful Joe Red hot rumble, což je ovšem celkem průměrná bojovka, místo původních skvělých plošinovek), Okami, Killer 7 a God hand.

Klidně ať udělají třeba port prvního dílu Onimushy, který by PSP jistě bez problémů zvládlo, nebo nějakého Residenta, ale hlavně ať to je něco kvalitního. Kdyby se alespoň objevily nějaké starší hry z PSX na PSstore (otázkou je, zda to záleží jen na Capcomu). Pokud se nemýlím tak na japonském store je ke stáhnutí RE2.

Konami zvládlo své legendární série (MGS, Silent hill, Pro evo) dostat na PSP, Namco (Ridge racer, Tekken, Ace combat) nebo Sega (Virtua tennis, Crazy taxi) taktéž, a byly z toho většinou vynikající hry, tak v čem je problém? Vývojáři Capcomu nemají čas, protože vytváří Resident evil 5? Nebo si myslí, že se to finančně nevyplatí? Nebo se jim jen nechce? Těžko říct.

Před nedávnem jsem někde četl, že se prý chystá Devil may cry na PSP, tak snad to vyjde. Ale i tak je to velká škoda. Myslím, že třeba exkluzivní Resident evil na PSP by mohl být celkem dobrým prodejním tahákem.

Přenosná Lara

Včera jsem se překonal a konečně jsem dohrál Tomb raider Legend na PSP. Kdybych měl hru hodnotit, tak skutečně nevím jak. Zhruba třetina hry mě skutečně bavila, druhou třetinu hry jsem projel docela vlažně a zbytek jsem hrál už jen proto, abych hru dohrál.

Tomb raider Legend je portem z velkých konzolí a z pohledu hratelnosti je to konverze takřka identická ((jelikož jsem hrál i PS2 verzi, kterou jsem z nedostatku času dojel zhruba do poloviny). Zdála se mi o něco jednodušší, což se vzhledem k omezením daným PSP musí spíše ocenit. Konkrétně se jedná o ty pasáže hry, kde Lara bojuje s přesilou nepřátel nebo s bossy. V podstatě je vyloučené, aby vás nepřátelé zastřelili a tak stačí držet spoušť a automatické zaměřování, při tom se neustále pohybovat a máte vyhráno.

Z hlediska technického zpracování je hra trochu rozporuplná. Grafika je trochu hrubší a kostrbatější než u PS2 verze a prostředí (především pozadí) méně ostré.

Celkově bych vzhledem k možnostem PSP řekl, že je grafika pouze průměrná. Ovšem překvapivě některé úrovně (hned úvodní Bolívie a především úroveň odehrávající se v Ghaně) byly velmi pěkné, až jsem si říkal, proč se celá hra nemůže odehrávat v Africké džungli. V některých situacích, většinou na velkých otevřených prostranstvích, se hra celkem viditelně zpomalovala.

Kameru je klasicky, díky absenci druhého analogu, potřeba neustále centrovat, na což si člověk zvykne a není to až takový problém. Ovšem nastanou i situace, kdy při skocích se kamera velmi nevhodně sama natáčí a vy nestačíte centrovat nebo kdy kameru vzhledem ke stísněným prostorům ani vycentrovat nelze. Ale není to nic drastického, co by znemožňovalo hru hrát.

Výše popsané problémy, související s konverzí, ovšem překvapivě nejsou hlavím problémem této hry. Tím je samotná hratelnost.

Až na výše zmíněnou zhruba třetinu z celkových 12 hodin jsem se totiž při hraní celkem nudil. Bavily mě ty části, kde bylo nutné hledat cestu, skákat apod., ale střílení mě nebavilo a řešení puzzle se mi zdálo překvapivě docela neoriginální a jednotvárné (otoč pákou, dostaň bednu na spínač), což není problém konverze, ale samotné hry. V tomto ohledu Laru pro mě dosti výrazně převálcovala série Prince of Persia (Revelations a Rival Sword) a to i na PSP a i přes jejich jen lehce nadprůměrná hodnocení. Možná, že kdybych si zahrál TR:Legend na X360, tak bych se bavil mnohem více, jenže stále vidím větší problém v motivací hrát, než v zaostalosti PSP verze.

Jsem zvědavý jak dopadne připravovaný nový díl Tomb raidera, ale Legend mě docela zklamal. Ještě jsem nikdy žádný předešlý díl Tomb raidera nedohrál až do konce a tak trochu doufám, že mě bude více bavit remake prvního dílu než mě bavil TR:Legend.

Lara asi trochu zaspala, a i když se o tomto dílu, po celkem průměrném TR:Chronicles a rozpolruplném TR: Angel of Darkness, mluvilo jako o návratu ke kořenům a navrácení ztracené slávy, mě teda nijak zvlášť nepřesvědčil. Mnohem více než na nového Tomb raidera se těším na nového Prince of Persia nebo až si někdy zahraji Uncharted na PS3.

Report z Balkánu

Většina Čechů jezdí na dovolenou k moři na Balkán. Důvody jsou jasné, příznivé ceny, vcelku
dobré služby a blízkost. Nejčastějším dopravním prostředkem je autobus, auto, méně letadlo a vlak.

A právě vlakem jsme se vloni rozhodli jet k moři a to až na jih bývalé Jugoslávie do Černé Hory. Cesta vypadala následovně: vlakem do Břeclavi, tam přestoupit na rychlík do Budapešti. V Budapešti jsme čekali asi hodinu na rychlík mířící do Bělehradu, a tam jsme čekali půl dne na spoj do Baru v Černé Hoře. Celá cesta i s čekáním trvala cca 32 hodin, přičemž samotná jízda ve vlacích trvala asi 24 hodin.

Samotný průběh cesty byl bezproblémový, a probíhal podle plánu. Menší nepříjemností bylo neustálé dvojí kontrolování při přejezdu všech hranic (na česko-slovenských hranicích nás kontrolovali nejprve čeští celníci, vzápětí po přejetí hranic zase slovenští, při přejezdu maďarsko-srbských hranic nás takto kontrolovali asi ve tři ráno a opět stejně dvojmo) plus samozřejmě neustále kontoly lístků.

Díky velké časové rezervě v Bělehradě se nám naskytla příležitost projít velkou část centrálního Bělehradu, což se člověku jen tak nepoštěstí (totéž se nám přihodilo i při cestě zpět, kdy jsme trávili v Bělehradě ještě více času).
Už průvodčí ve vlaku z Ostravy nás upozorňoval, že se vrátíme o 20 let nazpět. A měl pravdu. Hlavní Bělehradské nádraží je poměrně malé, špinavé a řekl bych, že se dá srovnat s nádražími v našich větších městech. Naštěstí ne všechny vývěsky byly napsány v azbuce, čili nebyl až tak velký problém najít a zjistit, zda vlak nemá zpoždění apod.

Pokud vyjdete z nádraží, uvidíte poměrně špinavou a oprýskanou část Bělehradu. Nehorší byl provoz – velké množství aut, které na přechodu chodcům nezastaví, a strašný smrad. Většina aut totiž měla datum výroby hluboko před rokem 1990 (nejčastější byly Zástavy, Yugo a Wolksvageny) a tomu také odpovídaly výfukové zplodiny. Opravdu mi z nich bylo až špatně, což se mi ještě nikdy nestalo.

Kousek od nádraží jsou dvě naproti sobě stojící budovy, které byly při náletech NATO rozbombardovány a dodnes stojí v tomto stavu.

Asi 10 min. od nádraží je centrum Bělehradu, které je tvořené dlouhou dlážděnou pěší zónou, lemovanou mnoha obchody a restauracemi. Tato část Bělehradu již vypadá jako typické evropské město.
Celá pěší zóna vede až k velmi pěknému parku, ve kterém se nachází stará pevnost Kalemagdan (vstup naštěstí zdarma), ze které je krásný výhled na soutok Sávy a Dunaje. Až na střed města, působí Bělehrad skutečně jako by se zde život na dvacet let zastavil (což je vzhledem k nedávným událostem pochopitelné).

Po procházce v úmorném vedru jsme se naobědvali pro jistotu v jednom ze tří Macdonaldu, odkud musel místní Mac´zaměstnanec neustále odhánět malé žebrající albánce. Tady aspoň člověk věděl co jí. Snad...

Když nám měl konečně jet vlak do Baru, radši jsme se zeptali průvodčího poblíž vlaku (naštěstí s námi byl člověk, který uměl velmi dobře srbochorvatsky), zda je to onen vlak. Průvodčí nebyl moc ochotný a řekl něco ve smyslu, že neví a že s ním nejede. Jaké bylo naše překvapení, když nám v tomto vlaku za 20 min. kontroloval lístky onen průvodčí, který nic nevěděl. Co na to říct -prostě Balkán.

Samotná trasa vlaku z Bělehradu přes téměř celou Černou Horu je nádherná. Dráha je dlouhá přes 450 km a cesta by dle jízdního řádu měla trvat asi 9 hodin. Netrvala. Jeli jsme nakonec přes 12 hodin a podle místních tento vlak má vždy minimálně 2 hodiny zpoždění. Tohle prostě člověk nepochopí.

Ale zpět ke dráze. Výhled z vlaku je skutečně úchvatný. Vlak projíždí nad údolím řeky Tara, navíc Srbsko i Černá Hora jsou hornatými státy, a tudíž je dráha tvořena mnoha tunely (celkem jich bylo přes 300! a velmi často trval jejich průjezd i několik minut) a mosty (taktéž přes 200, mj. je tu i největší železniční most v Evropě Mala Rijeka). Na youtube najdete několik videí z této dráhy (třeba tady nebo tady).

Ve všech vlacích jsme měli místenky, ale cestující od Budapešti na jih to moc nerespektovali. Ale naštěstí nás vždy po našem upozornění bezproblémů pustili.
Dokonce jsme si lámanou angličtinou popovídali se srbskými mladíky jedoucími taktéž do Černé Hory. Po otázce odkud jsme nás hned jejich druhá otázka docela zaskočila. Opravdu si neumím představit, že by se český mladík ptal cizince jaké je jeho náboženské vyznání, tak jak se ptali tito výrostci nás. Když jsme jim asi trochu nesrozumitelně sdělil, že jsme ateisté, tak se na nás udiveně dívali, a pak řekli: Aha "katoliks". Tak jsme je nechali v tom, že jsme katolíci. Holt jiný kraj, jiný mrav. Aspoň že znali nějaký český fotbalový klub, i když to byla Slávie (aby taky ne, když už několikrát vyřadila v poháru UEFA srbské kluby).

Horší to bylo s kouřením ve vlaku, jelikož nekuřácká a kuřácká místa nedodržoval nikdo, a ani průvodčí při pohledu na zapálenou cigaretu v nekuřácké části nijak nereagoval.

Když jsme se blížili k Podgorici, vlak najednou zastavil a stál asi hodinu a sem tam trochu popojel. Až pořádný výhled z okýnka nám prozradil proč.

V okolních kopcích byly obrovské požáry a to i nad tunelem, který jsme měli projet. Byl to opravdu velmi nepříjemný pohled, jelikož oheň byl čím dál tím blíž. Kdyby se oheň dostal až ke vlaku tak nebylo kam utéct, protože požár byl na obou stranách železnice.

Ale jediní kdo z toho byl paf, jsme byli my. Ostatní cestující na to vůbec nereagovali a ještě při tom típaly cigarety na zem v chodbičce. Nakonec se strojvedoucí asi odhodlal a pomalu se rozjel. Tunel nad kterým velmi blízko hořelo projel takovou rychlostí, že jsme měli pocit, že vlak snad vykolejí.

Naštěstí vše dobře dopadlo a my jsme na místo přijeli s tříhodinovým zpožděním, utahaní, vysušení, ale živi a zdrávi.

I přes to všechno musím jízdu po této dráze doporučit, opravdu je to zážitek. Ne nadarmo se říká, že to je nejkrásnější železniční trať v Evropě.

Pokud bych měl srovnat úroveň jednotlivých železnic tak to krásně demonstruje obsluha a občerstvení v jednotlivých vlacích.

Na úseku Ostrava – Břeclav přišla obsluha mluvící jak česky tak německy, nastrojena, s vozíkem a s širokou nabídkou občerstvení. Z Břeclavi do Budapešti to bylo velmi podobné. Z Budapešti do Srbska už přišel jen normálně oblečený chlápek s pár druhy pití. A konečně na úseku Bělehrad – Bar chodil po vagónech zarostlý chlap ve vyšoupané kožené bundě, přes rameno držel neméně vyšoupanou tašku, ve které cinkaly láhve a neustále přes celý vlak hulákal názvy nápojů, které nabízel.

Samotná téměř třítýdenní dovolená v Černé Hoře byla velmi hezká, a i z té se naskytlo několik zajímavých zážitků, ale o tom zas někdy jindy.

Intro

Intro je u her něco, na co se vždy podívám jen při spuštění hry a nikdy více. Ovšem i tak ho někdy přeskočím, pokud je moc zdlouhavé nebo ukecané. Některá intra se mi ovšem líbí. Mají náboj, atmosféru a nebo jsou výborně technicky provedena. Takovými příklady mohou být např.Onimusha 3 nebo Killzone. I v tomto případě je ale stačí vidět jednou, max. dvakrát.
Jediné intro, které jsem sledoval téměř vždy (aspoň jeho první polovinu) při spuštění hry pochází z hry Soul blade, předchůdci jedné z nejlépe hodnocených bojovek v historii - Soul calibru. Vždycky se mi líbila hudba a představování jednotlivých bojovníků ačkoliv to není nic technicky výjmečného.

Samotná hra je dle mně nejlepší bojovkou na PSX a to za sebou nechává i legendárního Tekkena. Především režim edge master mod byl pro mě v té době jednoznačně nejzábavnější a strávil jsem při něm nejvíce času. Nevím proč, ale Soul calibur 2, kterého jsem později také hrál, a podle všeho byl ještě lepší, mně už nikdy tak nechytl jako právě Soul blade.
Pro mě jednoznačně jedna z legend playstationu.

Sladkosti socialismu

Ne, skutečně nebudu psát o výdobytcích socialistické společnosti a jejich výhodách oproti kapitalistickému zřízení, jak by název článku mohl evokovat, aspoň ne teď.

Chci trochu zavzpomínat na socialistické sladkosti a to doslova. Dnes je výběr sladkostí v obchodech skutečně velký, působí u nás nadnárodní firmy a dováží se sladkosti z většiny evropských „čokoládových“ velmocí. Přesto mně chybí minimálně dvě sladkosti.

První byl oplatek, který se jmenoval Vanda. Byla to tyčinka, která se prodávala ve stříbrném obalu, chuťově něco podobného jako dnšní Siesta, ale lepší. Po revoluci se ještě nějakou dobu prodávala, ale poté z obchodů vymizela.

Druhou sladkostí byla čokoláda, která neměla ani název, byla to prostě Svetlana pochútka. Jak už název napovídá, byla to bílá čokoláda, ale chuťově byla úplně jinde než dnešní bílé čokolády. Byla jemná a nebyla především tak sladká jako ty dnešní. V podstatě to možná ani nebyla přímo bílá čokoláda, ale spíše velmi světlá čokoláda (měla spíše okrovo-šedou barvu).
Jelikož jsem člověk sbíravý a již odmala jsem sbíral nejrůznější věci jako krabičky od sirek, plechovky a i obaly od čokolád, tak se mi podařilo od této čokolády najít obal . Od Vandy bohužel ne.

Ještě jsem vyfotil několik pochoutek, které byly na přelomu 90.let oblíbené. Ve směru hodinových ručiček: výborné oplatky Koukou roukou, dřusy Tropico, klasická čokoláda Orion a tuzexové čokolády Fever.

Sakra ta bílá čokoláda mně ale chybí nejvíc, byla skutečně výborná. Zatracená revoluce.

Mé fotbalové legendy

Mám rád fotbal. Rád si ho zahraji stejně tak rád ho sleduji v televizi. Můj první velký fotbalový turnaj, který si jakžtakž pamatuji bylo MS v Itálii 1990. Sice si z něj pamatuji jen útržky, ale nejvíc se mi vepsal do paměti Tomáš Skuhravý, možná i proto, že poté byl jedním z prvních hráčů, který přestoupil po revoluci do prestižní italské Serie A a stal se tam hvězdou, ale to už je jiný příběh.

Následovaly další turnaje, ale nejraději asi vzpomínám na MS 1994 v USA, ze kterého se mi již vybaví hodně zápasů, hráčů a gólů. A právě v této době, tj. v polovině 90.let hrálo nejvíce hráčů, které jsem obdivoval a rád sledoval. Když tak uvažuji, mými favority byli většinou hráči, kteří uměli a nebáli se udělat něco navíc, ačkoliv to nemuselo být vždy nejefektivnější.

Právě na MS 1990 v Itálii předvedl několik svých šílených zákroků kolumbijský brankář René Higuita, kterého asi většina dnešních fanoušků nezná, ale který se mi vepsal hluboko do povědomí. Myslím, že stojí za to shlédnout video s jeho zákroky, góly a častým zapojováním do hry.

Jako ochutnávku se stačí podívat na jeho asi nejslavnějším zákrok:

Reklama aneb někdy se i u nás zadaří

Určitě to znáte, díváte se na napínavý film a najednou znělka reklamy a následuje příval přiblblých reklam na vložky a prací prášky - ideální čas odskočit si na záchod nebo podívat se co dávají na jiných programech.

Existují ovšem i reklamy na které se člověk rád podívá nebo se jim dokonce i zasměje. V zahraničí existuje při tvorbě reklam větší invence , ale i u nás se občas objeví něco úsměvného. Moje "oblíbené" jsou např. tyto:
Antirezin
Fernet
Centrum
A samozřejmě kultovní Čtvrtníček

A co vy, máte nějakou oblíbenou českou reklamu?

Tady ještě jedna zahraniční, která sice nemá žádnou pointu, ale líbí se mi ten nápad a provedení:
Mentos