Report z Balkánu

Většina Čechů jezdí na dovolenou k moři na Balkán. Důvody jsou jasné, příznivé ceny, vcelku
dobré služby a blízkost. Nejčastějším dopravním prostředkem je autobus, auto, méně letadlo a vlak.

A právě vlakem jsme se vloni rozhodli jet k moři a to až na jih bývalé Jugoslávie do Černé Hory. Cesta vypadala následovně: vlakem do Břeclavi, tam přestoupit na rychlík do Budapešti. V Budapešti jsme čekali asi hodinu na rychlík mířící do Bělehradu, a tam jsme čekali půl dne na spoj do Baru v Černé Hoře. Celá cesta i s čekáním trvala cca 32 hodin, přičemž samotná jízda ve vlacích trvala asi 24 hodin.

Samotný průběh cesty byl bezproblémový, a probíhal podle plánu. Menší nepříjemností bylo neustálé dvojí kontrolování při přejezdu všech hranic (na česko-slovenských hranicích nás kontrolovali nejprve čeští celníci, vzápětí po přejetí hranic zase slovenští, při přejezdu maďarsko-srbských hranic nás takto kontrolovali asi ve tři ráno a opět stejně dvojmo) plus samozřejmě neustále kontoly lístků.

Díky velké časové rezervě v Bělehradě se nám naskytla příležitost projít velkou část centrálního Bělehradu, což se člověku jen tak nepoštěstí (totéž se nám přihodilo i při cestě zpět, kdy jsme trávili v Bělehradě ještě více času).
Už průvodčí ve vlaku z Ostravy nás upozorňoval, že se vrátíme o 20 let nazpět. A měl pravdu. Hlavní Bělehradské nádraží je poměrně malé, špinavé a řekl bych, že se dá srovnat s nádražími v našich větších městech. Naštěstí ne všechny vývěsky byly napsány v azbuce, čili nebyl až tak velký problém najít a zjistit, zda vlak nemá zpoždění apod.

Pokud vyjdete z nádraží, uvidíte poměrně špinavou a oprýskanou část Bělehradu. Nehorší byl provoz – velké množství aut, které na přechodu chodcům nezastaví, a strašný smrad. Většina aut totiž měla datum výroby hluboko před rokem 1990 (nejčastější byly Zástavy, Yugo a Wolksvageny) a tomu také odpovídaly výfukové zplodiny. Opravdu mi z nich bylo až špatně, což se mi ještě nikdy nestalo.

Kousek od nádraží jsou dvě naproti sobě stojící budovy, které byly při náletech NATO rozbombardovány a dodnes stojí v tomto stavu.

Asi 10 min. od nádraží je centrum Bělehradu, které je tvořené dlouhou dlážděnou pěší zónou, lemovanou mnoha obchody a restauracemi. Tato část Bělehradu již vypadá jako typické evropské město.
Celá pěší zóna vede až k velmi pěknému parku, ve kterém se nachází stará pevnost Kalemagdan (vstup naštěstí zdarma), ze které je krásný výhled na soutok Sávy a Dunaje. Až na střed města, působí Bělehrad skutečně jako by se zde život na dvacet let zastavil (což je vzhledem k nedávným událostem pochopitelné).

Po procházce v úmorném vedru jsme se naobědvali pro jistotu v jednom ze tří Macdonaldu, odkud musel místní Mac´zaměstnanec neustále odhánět malé žebrající albánce. Tady aspoň člověk věděl co jí. Snad...

Když nám měl konečně jet vlak do Baru, radši jsme se zeptali průvodčího poblíž vlaku (naštěstí s námi byl člověk, který uměl velmi dobře srbochorvatsky), zda je to onen vlak. Průvodčí nebyl moc ochotný a řekl něco ve smyslu, že neví a že s ním nejede. Jaké bylo naše překvapení, když nám v tomto vlaku za 20 min. kontroloval lístky onen průvodčí, který nic nevěděl. Co na to říct -prostě Balkán.

Samotná trasa vlaku z Bělehradu přes téměř celou Černou Horu je nádherná. Dráha je dlouhá přes 450 km a cesta by dle jízdního řádu měla trvat asi 9 hodin. Netrvala. Jeli jsme nakonec přes 12 hodin a podle místních tento vlak má vždy minimálně 2 hodiny zpoždění. Tohle prostě člověk nepochopí.

Ale zpět ke dráze. Výhled z vlaku je skutečně úchvatný. Vlak projíždí nad údolím řeky Tara, navíc Srbsko i Černá Hora jsou hornatými státy, a tudíž je dráha tvořena mnoha tunely (celkem jich bylo přes 300! a velmi často trval jejich průjezd i několik minut) a mosty (taktéž přes 200, mj. je tu i největší železniční most v Evropě Mala Rijeka). Na youtube najdete několik videí z této dráhy (třeba tady nebo tady).

Ve všech vlacích jsme měli místenky, ale cestující od Budapešti na jih to moc nerespektovali. Ale naštěstí nás vždy po našem upozornění bezproblémů pustili.
Dokonce jsme si lámanou angličtinou popovídali se srbskými mladíky jedoucími taktéž do Černé Hory. Po otázce odkud jsme nás hned jejich druhá otázka docela zaskočila. Opravdu si neumím představit, že by se český mladík ptal cizince jaké je jeho náboženské vyznání, tak jak se ptali tito výrostci nás. Když jsme jim asi trochu nesrozumitelně sdělil, že jsme ateisté, tak se na nás udiveně dívali, a pak řekli: Aha "katoliks". Tak jsme je nechali v tom, že jsme katolíci. Holt jiný kraj, jiný mrav. Aspoň že znali nějaký český fotbalový klub, i když to byla Slávie (aby taky ne, když už několikrát vyřadila v poháru UEFA srbské kluby).

Horší to bylo s kouřením ve vlaku, jelikož nekuřácká a kuřácká místa nedodržoval nikdo, a ani průvodčí při pohledu na zapálenou cigaretu v nekuřácké části nijak nereagoval.

Když jsme se blížili k Podgorici, vlak najednou zastavil a stál asi hodinu a sem tam trochu popojel. Až pořádný výhled z okýnka nám prozradil proč.

V okolních kopcích byly obrovské požáry a to i nad tunelem, který jsme měli projet. Byl to opravdu velmi nepříjemný pohled, jelikož oheň byl čím dál tím blíž. Kdyby se oheň dostal až ke vlaku tak nebylo kam utéct, protože požár byl na obou stranách železnice.

Ale jediní kdo z toho byl paf, jsme byli my. Ostatní cestující na to vůbec nereagovali a ještě při tom típaly cigarety na zem v chodbičce. Nakonec se strojvedoucí asi odhodlal a pomalu se rozjel. Tunel nad kterým velmi blízko hořelo projel takovou rychlostí, že jsme měli pocit, že vlak snad vykolejí.

Naštěstí vše dobře dopadlo a my jsme na místo přijeli s tříhodinovým zpožděním, utahaní, vysušení, ale živi a zdrávi.

I přes to všechno musím jízdu po této dráze doporučit, opravdu je to zážitek. Ne nadarmo se říká, že to je nejkrásnější železniční trať v Evropě.

Pokud bych měl srovnat úroveň jednotlivých železnic tak to krásně demonstruje obsluha a občerstvení v jednotlivých vlacích.

Na úseku Ostrava – Břeclav přišla obsluha mluvící jak česky tak německy, nastrojena, s vozíkem a s širokou nabídkou občerstvení. Z Břeclavi do Budapešti to bylo velmi podobné. Z Budapešti do Srbska už přišel jen normálně oblečený chlápek s pár druhy pití. A konečně na úseku Bělehrad – Bar chodil po vagónech zarostlý chlap ve vyšoupané kožené bundě, přes rameno držel neméně vyšoupanou tašku, ve které cinkaly láhve a neustále přes celý vlak hulákal názvy nápojů, které nabízel.

Samotná téměř třítýdenní dovolená v Černé Hoře byla velmi hezká, a i z té se naskytlo několik zajímavých zážitků, ale o tom zas někdy jindy.