Poprvé v Tatrách.

Tak jsem zpět, rozlámaný, ale spokojený. Menší dovolená v Nízkých Tatrách se vydařila. Jelikož to byla čistě pánská jízda a navíc jsme byli ubytováni u známých, tak to bylo bez ženského remcání a v podstatě zadarmo.

Bydleli jsme v menší vesnici nedaleko Brezna, hned pod horami. Bohužel jsme neměli auto, takže jsme byli odkázaní na místní autobusy, což nás občas limitovalo, ale nebylo to nijak fatální.

Ve čtvrtek jsme si udělali první výlet do okolí, a šli jsme rovnou z naší základny pěšky. Stezky byly vyznačeny ze začátku dobře, ale asi nebyly nijak zvlášť využívány, protože byly trochu zarostlé a nepotkali jsme ani živáčka. Ovšem již za chvilku nastal problém.

Ačkoliv jsme šli stále po stezce a nešlo nikam jinam odbočit, najednou jsme přišli na místo, kde už evidentně žádná stezka vést nemohla. Museli jsme se tedy prodírat vysokou trávou, hustým lesem a strmě do kopce, až jsme nakonec asi po hodině vyšli na hliněnou stezku, která sloužila pro odvoz dřeva. Když jsme se pořádně rozhlédli a srovnali terén s mapou, zjistili jsme, že jsme asi 100m pod hřebenovkou, po které jsme měli jít. Jenže se na ni už nedalo dostat, protože svahy byl příliš strmé. Tak jsme šli celou dobu pod ní, a navíc ještě delší oklikou, než jsme měli původně v plánu, ale nakonec po 8h cesty jsme se dostali domů. Celkem únavný výlet, ale nijak extrémně náročný.

Další den jsme se rozhodli zdolat nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Ďumbier (2043m.n.m.). Ten už byl dál, a to tak, že jsme se museli k výchozímu bodu dopravit autobusem. Pěší stezka k němu bylo ovšem již dost náročná.

Převýšení asi 800m, po cestě odhadem 2 km, bylo opravdu vyčerpávající, navíc byla cesta kamenitá a slunce pálilo tak, že jsem byl během pár minut dost propocený. Když jsme konečně dorazili na horskou chatu asi 300m pod vrcholem, tak jsme si dali malé pivo za 30,- Sk, nabrali síly a pokračovali dál, tentokrát už po mírnější, pouze kameny tvořenou cestou.

Vrcholu jsme nakonec nedosáhli, zůstali jsme asi 100m pod ním. Ne snad proto, že bychom už nemohli, ale byli jsme omezeni posledním autobusem, který nám jel pře sedmou hodinou.

Zpátky jsme se vydali po žluté stezce, jelikož nám jel autobus z jiného místa než jsme přijeli. Stezka byla asi málo využívaná a hodně náročná. Šlo se zprudka z kopce po malé hliněné pěšince, kde by se dva vedle sebe nevešli. Navíc okol ní byla jen vlhká tráva a sem tam kleč, takže stále podkluzovaly nohy a člověk musel jít hodně opatrně , aby nesjel z prudkého svahu. Sem tam byla na kameni turistická značka, která nás utvrzovala v tom, že jdeme správně.

Jenže opět, ačkoliv nebylo možné jít jinam, jsme najednou přišli k hustému porostu a nebylo kam jít. Žádná značka, žádná cesta. Vrátit se zpět nepřipadala v úvahu, tak jsme se museli prodírat opravdu hustým lesem a sestupovat velmi příkrým svahem. Naštěstí jsme věděli, že máme jít směre k potoku, který byl z povzdáli slyšet. Asi po hodině strastiplné cesty, z které jsme měli poškrábané ruce a nohy a boty od bláta jsme sešli na hliněnou cestu. A světě div se, po několika metrech jsme viděli na stromě žlutou značku. Opravdu by mě zajímalo, kde jsme udělali chybu, ale všichni jsme se shodli, že skutečně nebylo kam jinam jít. Autobus jsme nakonec stihli, takže vše dopadlo dobře.

Další túra už byla bez problému. Po ní jsme si večer zašli zahrát s místními školáky fotbal na hřiště, a další ráno jsem div nevstal , jak jsem byl rozlámaný, ale stálo to zato.

Musím se přiznat, že jsem byl na Slovensku poprvé v životě a líbilo se mi tu. Místní lidé byli příjemní, když slyšeli, že jsme z Česka, tak se hned si s námi začali povídat. Taktéž byli pohostinní a při žádné návštěvě nechyběla flaška na stole. Člověk se musel hlídat, aby nedopadl špatně. I halúšky jsem jedl poprvé a byly výborné.

Co mě zaujalo byly Rómové, kteří téměř co 200 m okolo cesty postávali a nabízeli borůvky a houby. To jsem u nás nikde neviděl.

Tatry jako takové jsou velmi hezké, ale pro mě to není ideální místo pro dovolenou. Sice rád cestuji, ale nejsem příliš náruživý horský turista, ale i tak nelituji. Až na to značení stezek, to bylo opravdu nepříjemné.